cz | en
  Košík je prázdný / 0 Kč

Milano, zbožňuju tě! Sorry, Květino

Oslovila mě Květina. Květina, kamarádka Renaty z Castellana bistro, Kláry z DORTu a tak vůbec. Brno je fakt malý.

Tags: ze života lidé    Vloženo    Od

Oslovila mě Květina. Květina, kamarádka Renaty z Castellana bistro, Kláry z DORTu a tak vůbec. Brno je fakt malý.

Prý mají s manželem rodinnou firmu, která rozváží italské jídlo, které Milano vaří.

Kdo je Milano, nevím.

Podle Květiny potřebují nové logo a trochu toho čerstvého větru do plachet.

Při slově italské jídlo mě měla koupenou. Ne na dlouho.
Ptám se: „Tvůj manžel je Ital?“
„Ne, není, je to Čech jak poleno.“
Aha. Hmm. A představuju si jejich jídlo. Bude to víc italský, nebo český?
„A jak se ta firma jmenuje?“
„Milano Brno.“
Aha. Hmm. Milano v Brně?

A pak to přišlo. Schůzka. Ve Šlapanicích, u nich doma, v kuchyni. U schůzky prý musí být i manžel, i když ten nějaké logo vůbec neřeší.
V pátek odpoledne přijíždím do jejich království. Otevírá Supermanka, asi šestileté stvoření, které právě vypadlo z říše pohádek. 
A já přemýšlím, jestli jsem tady správně. Supermanka se ale neptá a vede mě přes dvůr, několik párů schodů a zahradu do kuchyně. Kam jinam.
„Ahoj Peti, co si dáš, asi cappuccino, co? A co dort, dáš si dort?“ Než stačím zareagovat, tak mi všechno přistává na stole.
„Přijela jsi trochu dřív, ale manžel je za chvíli tady. Jel kajtovat. To víš, chlapi.“


Asi pět minut na mě Květina sype všechny rozumy, když se do kuchyně vplouží manžel. Teda spíš  kluk, který vypadá, že ho právě pustili z focení pro surfovej časák.
Po patnácti minutách se tady cítím jako doma. A tak dostává výraz rodinná firma úplně jiný kontext. Snažím se otevřít svůj noťas s předem připravenými otázkami a začít schůzku.

Nicméně se mi to moc nedaří. Protože mi na stole přistává salát a pasta. Květina vypráví a vypráví a tak nějak samovolně odpovídá na mé otázky.
Když mi vypráví, jak Milano začínal, valím oči. Odchytával lidi na parkovištích, nabízel jim donášku italského jídla, které pak za rohem vařil v dodávce. Tak tomu říkám PUNK, ne Itálie. Tahle dvojka mě fakt baví. Znám málo lidí, kteří se tak doplňují a dělají vše s nadšením a láskou.

Odcházím s přepravkou plnou jídla. Jinak se prý od nich ani odejít nedá. Prostě jsou pohostinní. Zavírám dveře a pořád se usmívám.

Večer otevírám jednu krabičku po druhé. A musím říct: „Milano, zbožňuju tě!“

Tak přátelé, toto je česká Itálie.

Co já pro tyhle dva vymyslím? :-)
Sledujte!
P.S. Milano je Květinin manžel.
 


Milano, zbožňuju tě! Sorry, Květino