I když jsem hodně škrtala, je to pravděpodobně nejdelší post, jaký kdy napíšu.
Jsem Petruccya. Je mi 47 let. Kreslit jsem začala ve 30, ve 35 prodala první obrazy a ve 37 jsem spoluzaložila firmu Pura Vida, ve které už 7 let tvořím všechny designy.
Inspirují mě lidské příběhy a ráda je kreslím. A taky někdy nevím, co si myslím, dokud si to nenakreslím.
Víc než designérka se cítím být vášnivou tvůrkyní, nevyléčitelnou doodlistkou a ilustrátorkou.
Prvních 17 let mého života jsem hledala místo, kam patřím.
Nějak mě rozhodilo, že skoro všechno, co jsem z duše milovala, pro mě bylo zakletý slovy:
Nemáš na to.
Nemáš na to talent.
Nejsi na to dost hubená.
Nejsi na to DOST.
Rozhodla jsem se, že to, kam patřím, pojedu hledat do světa. Poprvé jsem tehdy čelila svému největšímu strachu.
BÝT SAMA.
BÝT SAMA ZA SEBE.
BÝT SAMA SE SEBOU.
Moje bujará mysl vykonstruovala, že budu muset být podnikatelkou a zařídit si život tak, jak JÁ potřebuji.
V pubertě, jsem si pozorováním dospělých, vytvořila názor, že podnikání znamená:
všechno si dáš do nákladů,
stačí DŘÍT víc než ostatní,
spát méně než ostatní
a úspěch se dostaví.
Vyhodnotila jsem, že k začátku podnikání potřebuji vstupní kapitál a auto.
Zařídila jsem si proto práci na výletních lodích. V Americe.
📷Kvalita fotografie a velikost lodi odpovídá roku 1999.
Dnes to hodnotím, jako heroický výkon, protože předtím jsem SAMA nebyla ani v Praze.
Pracovala jsem jako servírka 16 hodin denně 8 měsíců v kuse.
To mě naučilo extrémní DISCIPLÍNĚ.
Navíc jsem poznala multikulti společnost. Na jedné lodi nás bylo 2000. Bydlela jsem s Ruskou, Thajkou, Rumunkou, Slovenkou, Bulharkou, Indkou i Filipínkou.
Bydlet na lodi znamená sdílet kajutu, kde je jen dvoupatrová postel a mini skříň.
Dalo mi to malý prostor na žití, ale velký prostor na poznání odlišných kultur.
Sbírání světových zkušeností se mi tak líbilo, že jsem si řekla: podnikání ještě počká. A zařídila si život v zemi, kam ostatní jezdí JENOM na dovolenou.
Když na to našetří.
Z lodě na pevninu. Kostarika.
Z plánovaných pár měsíců, bylo celých 12 let.
Dělala jsem:
průvodkyni,
manažerku hotelu,
resortu,
starala se o amíky a jejich nemovitosti
a moje největší kariérní terno - automobilová závodnice.
Dneska mohu říct:
že mluvím španělsky,
mám druhý domov,
nebojím se švábů,
vím, že je dobré si ráno vytřepat boty, kdyby tam byl náhodou štír,
závoděním v autech jsem přispěla k tomu, že i toto dosud čistě mužské hřiště, je dnes dostupné kostarickým holkám,
mám znalosti práva,
dokážu dokonce překládat a asistovat u koupi nemovitostí,
taky vím, jaké to je žít v zemi, kde se denně může stát, že tě někdo ve městě ohrožuje pistolí (a ty si na to zvykneš),
umím lézt po liánách v žabkách, protože jsem nějakou dobu pobývala víc v džungli než ve městě.
Ve světě jsem si prožila výjimečný příběh. Odpověď na otázku, kam patřím, jsem ale nenašla.
Ve třiceti mi došlo, že pořád nikam nepatřím a že mám hlavu ještě víc zamotanou, protože teď mám k tomu všemu ještědva domovy. A nemohla jsem jinak, než se vrátit domů.
DOMA.
Můj příběh by stačil na 3 životy, ale pro české HR agentury byl prostě moc.
Dostala jsem nové nálepky:
NESTABILNÍ
PŘÍLIŠ NEZÁVISLÁ
NEBUDEME DO NI INVESTOVAT, CO KDYŽ ZASE NĚKAM ODJEDE
MLUVÍ LATINSKOAMERICKOU ŠPANĚLŠTINOU
Poprvé v životě jsem neměla práci. Neměla jsem na čem DŘÍT.
To že jsem dříč, byla jediná věc, kterou jsem o sobě bezpečně věděla..
Na lodích jsem za to dokonce dostala nejvyšší ocenění. Stala jsem se zaměstnancem měsíce.
Dokázala jsem dřít víc než 2000 zaměstnanců na palubě.
A teď jsem nemohla.
Podnikatelský záměr jsem neměla.
Navíc po mě najednou všichni chtěli, abych byla NORMÁlní a zařadila se do systému. Úplně jiné myšlení, než na jaké jsem byla zvyklá.
V té chvíli jsem začala můj životní příběh nesnášet.
Dostala jsem strašnou depku a začala se uzavírat do sebe. To byla novinka. Ve světě jsem nikdy na mysli neupadala. Vždycky jsem měla cíl, smysl, další plán, řešení.
Věděla jsem, že musím do práce, jinak mi praskne hlava. A tak jsem se dostala do reklamky. Jako account. Bavilo mě koukat ke grafikům, jak si “celý den kreslí” a tvoří v Ilustrátoru, Photoshopu a Indesignu.
Mezi grafiky tehdy seděl kluk, jehož práce se mi hrozně líbila, a přitom neměl žádnou výtvarnou, ani grafickou školu. Neměl na to papír.
Depka odešla a přišla nová vize.
Snila jsem, že si taky jednou nakreslím něco ve vektorech a nechám si to vytisknout.
Na tajňačku jsem si překreslovala excelovský tabulky v Indesignu, aby byly hezčí.
Po večerech, víkendech a volných chvílích, jsem seděla doma a kreslila.
Kreslení je pro mě přirozená meditace a prostor k tvorbě životních moodboardů. Dokážu totiž vypnout hlavu.
Čím dál častěji mi na mysl chodily otázky:
Jak jsem mohla zahodit můj dětský sen?
Vždyť jsem chtěla být umělkyní!
Proč jsem si nechala nakukat, že na to nemám?
Že se tím neuživím?
Vždyť jsem to ani nezkusila.
Proč bych zrovna já na to potřebovala papír?
Proč nedělám to, co mě baví, naplňuje a je pro mě přirozený?
Proč se zabývám tím, že někdo řekne, že je to moc barevný?
Prokreslila jsem 5 let. Kreslila jsem na plátna, nábytek, papír, látky. Vzniklo i pár barevných interiérů. Jeden rok jsem dokonce každý den kreslila obrázek na Instagram.
Když už jsem neměla pomalovaná plátna kam dávat, rozhodla jsem se čelit dalšímu strachu - ukázat moje umění lidem. A ukázat jim barvy. Hodně barev.
A ono se to líbilo. Výstava se vyprodala. Dokonce říkali, že moje obrazy jim zlepšují náladu.
Pokořením tohoto strachu a vystoupením z komfortní zóny jsem měla důkaz, že kreslení v jakékoliv podobě je moje cesta. A udělám vše proto, aby moje dny byly co nejvíc naplněny kreslením.
Protože to je pro mě NORMÁlní.
A tak, úplně přirozeně, z vnitřního přesvědčení a osobní zkušenosti, že barvy léčí a zlepšují náladu, vznikla Pura Vida. Můj umělecko-podnikatelský příběh, barevná značka, moje práce a firma.
V tomhle obrázkovo-písmenkovým newsletteru budu vyprávět:
Co zažívám jako samouk umělkyně - ilustrátorka -podnikatelka.
Jaké to je, když umělec vlastní a (ne)vede firmu.
O mém kreativním procesu.
Jak (už dnes) pečuji o moji kreativní duši.
Jak jsem se stala umělkyní a ilustrátorkou, i když: